Ks. Halík: Linia podziału od dawna nie przebiega między wierzącymi a niewierzącymi

Ks. Tomáš Halík w redakcji „Więzi” 20 kwietnia 2023 r. Fot. Bartosz Bartosik

Ks. Tomáš Halík w redakcji „Więzi” 20 kwietnia 2023 r. Fot. Bartosz Bartosik

Źródło: "Więź"
Z perspektywy katolicyzmu otwartego na świat poruszamy najważniejsze problemy społeczno-polityczne, religijne i kulturalne. Napisz do nas: online@wiez.pl

Tradycyjne kategorie, takie jak wiara-niewiara, teiści-ateiści, nie są w stanie oddać dynamiki i różnorodności przemian w sferze duchowej – uważa czeski duchowny. Słowa te padły podczas konferencji Czeskiej Akademii Chrześcijańskiej na temat wyników czeskiego spisu powszechnego. Referat ks. Tomáša Halíka w skróconej formie opublikował portal Proboha.cz. Komentář: Je třeba kriticky promýšlet proměny duchovní scény

Sebastian Duda
Przesilona wątpliwość

– Wewnątrz kategorii, z którymi pracujemy, a które coraz mniej nam wyjaśniają, istnieje olbrzymia, wielokolorowa skala postaw. Wśród „niewierzących” rozciąga się ona od wojujących ateistów, przez zobojętniałych apateistów, aż po ludzi, którzy mają w sobie zapisaną głęboko chrześcijańską kulturę, nawet jeśli nie zdają sobie z tego sprawy.

– Analogicznie do niewierzących, szeroka jest też skala wierzących. Od bigoteryjnych fanatyków po osoby głęboko uduchowione. Linia podziału już od dawna nie przebiega między tymi, którzy deklarują się za wierzących, a tymi, którzy deklarują się za niewierzących. W socjologii używamy kategorii, które nie odpowiadają rzeczywistości.

Zdaniem laureata Nagrody Templetona, choć spada liczba osób, które w pełni utożsamiają się z konkretną tradycją religijną, nie oznacza to jeszcze spadku zainteresowania duchowością: – Rośnie liczba osób, które są jednocześnie wierzące, jak i niewierzące. Coraz więcej ludzi cechuje się swego rodzaju prezaufaniem, tym ontologiczno-psychologicznym fundamentem wiary, które łączy się z myśleniem krytycznym i sceptycyzmem.

Wesprzyj Więź

Halík zwrócił uwagę, że religijne interpretacje rzeczywistości w niektórych kulturach są zupełnie nieprzekonujące, nie trafiają do ludzi i nie odpowiadają na ich najgłębsze pytania. – Gdy słucham tego, co mówi się w kościołach, to wcale nie dziwię się, że niewiele osób do nich chodzi. Dziwię się raczej, że do wielu kościołów wciąż ktoś jeszcze uczęszcza – mówił. Z drugiej jednak strony istnieją kultury, w których niemal nieobecne są ateistyczne światopoglądy. Wspomniał grupę teologów i studentów z Iranu, którzy niedawno gościli w praskiej parafii pw. Najświętszego Zbawiciela. – Pytali się, co mamy na myśli, gdy mówimy, że są u nas ateiści. Co to za ludzie, którzy myślą, że Boga nie ma?

Tłumaczenie: Bartosz Bartosik

Przeczytaj też: Ks. Tomáš Halík: Dojrzała wiara jest w stanie znieść otwarte pytania swoich czasów

Komentář: Je třeba kriticky promýšlet proměny duchovní scény

Duchovní scéna na celém světě se radikálně proměňuje, což bude vyžadovat úplně přehodnotit kategorie, s kterými v sociologii a potom samozřejmě ve statistikách sčítání lidu dál pracujeme.

Tradiční kategorie včetně těch, jako jsou věřící-nevěřící, teisté-ateisté, nejsou schopny pojmout dynamiku a diferencovanost měnící se duchovní scény. Narůstá počet lidí, kteří jsou zároveň věřící a nevěřící. Naopak ubývá lidí, kteří jsou si jisti určitým daným náboženským modelem. Lidé, kteří jsou si úplně jisti, že žádný Bůh není, se spíš vymezují vůči své vlastní představě o náboženství. Myslím, že přibývá lidí, vybavených jakousi pradůvěrou, to je takový ten ontologicko-psychologický základ víry, a zároveň mají kritické myšlení plné skepse, kriticismu, a tak jsou v určitých situacích velmi duchovní, věřící, spoléhající. A v jiných situacích se chovají naprosto jinak. Žijeme ve velmi složitém světě, který připouští mnoho různých interpretací téhož. První, kdo toto jasně definoval, byl Pascal, když říkal, že kdo chce věřit, najde si dost důvodů, a ten, kdo nechce, tak také.

Svět je ambivalentní a připouští mnoho různých interpretací. Klíčová otázka zní, které interpretace jsou v dané společnosti k dispozici. V nějaké kultuře téměř nejsou k dispozici interpretace náboženské. Jako například u nás. Náboženské interpretace, s nimiž se lidé běžně setkávají, jsou strašně problematické. Vůbec se nedivím, že je lidé neberou za své. Když tak někdy poslouchám, co se říká v kostelích, nedivím se, že těch lidí, kteří tam nechodí, je hodně. Spíš se divím, že do řady kostelů vůbec ještě někdo chodí. U nás není k dispozici mnoho inteligentních způsobů náboženské interpretace.

V jiných kulturách téměř chybí interpretace ateistická. Včera jsme měli u nás ve farnosti skupinu muslimů z Íránu, byli to teologové a studenti. A ptali se nás, co myslíme tím, když říkáme, že u nás jsou ateisté. Co je to za lidi, že si myslí, že Bůh není? Vůbec si nedovedou něco takového představit. Když jsem byl v Egyptě s profesorem Vernerem, vyprávěl mi, jak tam byl se svým šéfem katedry, měli vyplnit nějaké dotazníky, kde byla i kolonka náboženství. Šéf katedry to nevyplnil a hned ho nabádali, aby to doplnil, jsi člověk? Tak tam napiš, jestli jsi muslim, nebo křesťan nebo žid. Takže ten komunista tam třesoucí se rukou napsal, že je křesťan. Stejně tak profesor Skalický vyprávěl o podobné zkušenosti s africkými studenty papežské Lateránské univerzity. V některých společnostech není vůbec k dispozici model, že někdo je nevěřící. Nedovedou si to představit. Jako si u nás mnoho lidí nedovede představit, kdo je věřící, a tím, že říkají, jsem ateista, chtějí vyjádřit, že jsou normální. Že jsou jako všichni ostatní.

Uvnitř těchto kategorií, s nimiž pořád pracujeme, ač jsou čím dál míň vypovídající, je obrovská pestrobarevná škála. Mezi popiskou nevěřící od militantního ateisty po apateistu, kterému je téma lhostejné, až po lidi, kteří mají v sobě hluboce křesťanskou kulturu, aniž by o tom věděli.

Přijímal jsem několik tisíc lidí do církve a doprovázel je a někteří zjistili, že už dávno byli křesťané, ale že se tak lišili, když říkali, že lhát se nemá a krást se nemá, a ve škole si z nich dělali legraci. A pak objevili, že existují nějací křesťané, kteří toto hlásají už dva tisíce let, a byli strašně překvapeni. Ta škála nevěřících je nesmírně pestrá a stejně tak i ta škála věřících. Od bigotních fanatiků po lidi hluboce spirituální. Prostě ta dělicí čára už zdaleka není v tom, kdo se považuje nebo se označí za věřícího, nebo se označí za nevěřícího. Pracujeme tady v kategoriích, které zdaleka neodpovídají realitě.

Teorie sekularizace byla založena na tom, že ubývá věřících, ale ono ubývá určitého typu nábožensky založených lidí. První sociologové, kteří vymysleli teorii sekularizace, byli velmi antiklerikální. Přesto, nebo právě proto převzali klerikální model náboženství. A sledovali, že ubývá těch, kteří se hlásí k tradičnímu církevnímu náboženství, a zobecnili to do teze, že ubývá věřících. Tento model se nakonec ujal v akademických kruzích. V určitou dobu pak téměř zanikla sociologie náboženství, výzkumníci si říkali: ten jev mizí, tak proč bychom se jím zabývali. O náboženství se přestala zajímat i média.

Rozhovor: Nevěřím, že jsou lidi nevěřící
ZDENĚK A. EMINGER13.7.2023

Až v posledních letech se prý náboženství vrací. Domnívám se, že se nevrací, ono nikdy nezmizelo. Jen zmizelo z hledáčku médií a sociálních vědců. A to, co dnes roste, není návrat toho, co tady bylo, to je jiná podoba. To, co se děje na duchovní scéně, překvapuje ateisty, kteří už nečekali nějaký zvrat, i tradičně věřící, protože určitý typ náboženství opravdu odchází do minulosti. Snažil jsem se to rozvést v knížce Odpoledne křesťanství. Jsme na prahu nové epochy. Je třeba se na ty věci dívat úplně jinak.

Mění se typus civilizace, mění se typus náboženství, víra znamená něco trochu jiného a do toho vstupuje papež František s představou synodální cesty. Promění se církve z nějaké rigidní organizace ve společnou cestu? Tam zahlédám něco, na čem se dá pracovat, ale opravdu to musí být společná cesta. Nejenom, jak se tomu běžně rozumí, že budou lépe komunikovat věřící s klérem, ale je opravdu nutno začít spolupracovat s lidmi, kteří jsou „za hranicemi“ církví, a to nejen tím klasickým způsobem, klasickými misiemi, že je natlačíme do existujících struktur, ale musíme ty existující struktury natolik změnit a otevřít, aby se tam vešli a našli též tito lidé, kteří přinesou něco úplně nového, kteří změní zatuhlé struktury. To je obrovská pastorační výzva.

Jakousi avantgardou jsou v tomto ohledu kaplani v nemocnicích a v armádě, kteří jsou tam pro všechny. Nepřišli obracet lidi, „vyrábět nové katolíky“, jsou tam pro všechny, protože každý člověk má nějakou duchovní dimenzi a potřebuje v tom nebýt sám. Potřebuje někoho, kdo ho nebude znásilňovat, kdo jím nebude manipulovat, ale bude ho doprovázet, aby on sám si tu duchovní dimenzi života prohluboval. A k tomu člověk často potřebuje dialog. Potřebuje někoho, kdo ho doprovází.

Každý čtvrtek sedávám u Salvátora a jsem k dispozici lidem, kteří přicházejí buď ke zpovědi, nebo k duchovnímu rozhovoru. Stále víc jich přichází k duchovnímu rozhovoru. Přicházejí se svými otázkami. Touží, aby jim někdo rozuměl, někdo je vyslechl, někdo jim poradil, ale prostě to nejsou klasické hříchy. A v takových chvílích oceňovali, že mají někoho, s kým o tom mohou mluvit, i mimo zpovědnici. Cenil jsem si toho, že jsme u Salvátora měli sestru karmelitánku, psychoterapeutku, za kterou též chodilo hodně lidí. (Také proto, že byla žena.) Bude-li církev vychovávat a vzdělávat lidi, kteří budou nabízet duchovní doprovázení, může sehrát velice důležitou roli. Ale k tomu je třeba si trochu jinak zformulovat vizi církve a to se neobejde bez kritického promýšlení proměn náboženské scény.

Text vychází z příspěvku autora na kolokviu Religiozita České republiky ve světle posledního sčítání lidu, které pořádala ČKA 17. května 2023. Redakčně kráceno.

Autor: prof. Tomáš Halík